Trauma jménem ZUŠ – máš ho taky?

V Český republice máme tu nesmírnou výhodu, že v každym městě i v každý menší vesničce máme ZUŠky. Hudba a hudební vzdělání je teda dostupný opravdu každýmu…místně i finančně. Je to vlastně taková idylka, o který se dětem v zahraničí ani nesní.

Pro někoho sen, pro někoho noční můra.

Já sama jsem na několik ZUŠek chodila a taky jsem na pár z nich časem učila, ale mám pocit, že ty idylický vzpomínky si do života odnáší jen pár procent (jak žáků, tak učitelů..heh)

Jakože jasně…hudba je fajn, ZUŠky jsou fajn…vo tom žádná. Rozhodně nechci rozpoutávat hnutí pro jejich zrušení. Naopak. Jen chci, aby se pro všechnu teorii a cvičení nezapomínalo na radost z hraní (si) a jedinečnost, kterou každej z nás má … a kterou po čase na školách většinou už jenom schovává.

Je to jenom moje bublina

Ano, všimla jsem si, že svět není vůbec žádnej objektivní, že vždycky vidím, jenom to, co vidět chci a moje sociální bublina zdaleka nevypovídá o nějakym přesnym statistickym přehledu. Spíš jen o tom, jak to mám nastavený právě já. Ale co… Díky tomu, že si svoji bublinu uvědomuju, nebudu mluvit dogmaticky. Na druhou stranu moje bublina není o nic zanedbatelnější než kterákoli jiná, a proto chci začít mluvit o tom, co právě ona řeší.

„…pravidelně poslouchám od dospělých, jak rádi vzpomínají na svá léta strávená na ZUŠ.“  (T. Kovalová pro článek iDnes)

Já teda ne 😉

Terezie Kovalová pravidelně poslouchá toto, já zas pravidelně poslouchám o traumatech a o blocích z koncertů, ze soutěží…z probrečenejch hodin. Poslouchám o rozhodnutí, že „už nikdy nebudu pro nikoho hrát“ a že „nejsem dost dobrej“ a „to je to jediný, co si ze ZUŠ do života odnesu“.

Jo…každá máme asi dost jiný bubliny.

Nechápejte mě špatně. Nikdo jinej než my sami není zodpovědnej za naše traumata. Ale v institucích tak nějak bejvá zvykem, že radost a sebevědomí se odkládaj na „až potom“. A není to samozřejmě jen případ ZUŠek. Pokračuje to i na středních a vysokejch školách, kde se pak člověk vesele otitulovanej rozhlídne a zjistí, že vůbec neví, proč vlastně hraje. Že i s titulem si vůbec nevěří a při hraní na veřejnosti zažívá muka. Že to, jak mu vždycky říkali: „až dostuduješ, budeš si moct hrát podle sebe“, teď vůbec není schopnej zrealizovat, páč prostě…ani netuší, co to „hrát si podle sebe“ znamená.

V Český republice máme to nesmírný privilegium navštěvovat ZUŠ… a teď máme taky příležitost se s tím konečně vypořádat.

Můžeme se naučit, jak vyrůst ze závislosti na pochvale, jak se postavit sám za sebe a nečekat na schválení…jak si užívat samotnej proces tvoření…bez očekávání a beze strachu z porovnávání.

Jednu z těch příležitostí jsem se rozhodla vytvořit i já sama. V kurzu Hudbou k divokosti a sebevědomí pracujeme se ženama, který se rozhodly vymanit z kolotoče porovnávání, soutěžení a nedůvěry. Který už nebaví ve všem vidět konkurenci a nevěřit si natolik, že radši všechny svoje nápady hodně bezpečně schovaj, aby se jim za ně ještě někdo třeba nevysmál.

„Jedinečnost, sebevědomí a divokost nejsou vlastnosti, který si máme syslit nebo dokonce schovávat. Společnost potřebuje zdravě sebe-vědomý lidi, planeta potřebuje divoký a nespoutaný bytosti, hudba potřebuje upřímný umělce a tvůrce.“

Pojď do toho se mnou 😊

Komentáře