Trauma jménem ZUŠ – máš ho taky?

11.3. 20212116x0 Komentářů

V České republice máme tu nesmírnou výhodu, že v každém městě i v každé menší vesničce máme ZUŠky. Hudba a hudební vzdělání je teda dostupný opravdu každému…místně i finančně. Je to vlastně taková idylka, o který se dětem v zahraničí ani nesní.

Pro někoho sen, pro někoho noční můra.

Já sama jsem na několik ZUŠek chodila a taky jsem na pár z nich časem učila, ale mám pocit, že ty idylické vzpomínky si do života odnáší jen pár procent (jak žáků, tak učitelů…heh)

Jakože jasně…hudba je fajn, ZUŠky jsou fajn…o tom žádná. Rozhodně nechci rozpoutávat hnutí pro jejich zrušení. Naopak. Jen chci, aby se pro všechnu teorii a cvičení nezapomínalo na radost z hraní (si) a jedinečnost, kterou každý z nás má…a kterou po čase na školách většinou už jenom schovává.

Je to jenom moje bublina

Ano, všimla jsem si, že svět není vůbec objektivní, že vždycky vidím jenom to, co vidět chci a moje sociální bublina zdaleka nevypovídá o nějakém přesném statistickém přehledu. Spíš jen o tom, jak to mám nastavené právě já. Ale co… Díky tomu, že si svoji bublinu uvědomuju, nebudu mluvit dogmaticky. Na druhou stranu moje bublina není o nic zanedbatelnější než kterákoli jiná, a proto chci začít mluvit o tom, co právě ona řeší.

„…pravidelně poslouchám od dospělých, jak rádi vzpomínají na svá léta strávená na ZUŠ.“ (T. Kovalová pro článek iDnes)

Já teda ne 😉

Terezie Kovalová pravidelně poslouchá toto, já zas pravidelně poslouchám o traumatech a o blocích z koncertů, ze soutěží…z probrečených hodin. Poslouchám o rozhodnutí, že „už nikdy nebudu pro nikoho hrát“ a že „nejsem dost dobrá/ý“ a „to je to jediné, co si ze ZUŠ do života odnesu“.

Jo…každá máme asi dost jiné bubliny.

Nechápejte mě špatně. Nikdo jiný než my sami není zodpovědný za naše traumata. Ale v institucích tak nějak bývá zvykem, že radost a sebevědomí se odkládají na „až potom“. A není to samozřejmě jen případ ZUŠek. Pokračuje to i na středních a vysokých školách, kde se pak člověk vesele otitulovaný rozhlédne a zjistí, že vůbec neví, proč vlastně hraje. Že i s titulem si vůbec nevěří a při hraní na veřejnosti zažívá muka. Že to, jak mu vždycky říkali: „až dostuduješ, budeš si moct hrát podle sebe“, teď vůbec není schopný zrealizovat, protože prostě…ani netuší, co to „hrát si podle sebe“ znamená.

V České republice máme to nesmírné privilegium navštěvovat ZUŠ… a teď máme taky příležitost se s tím konečně vypořádat.

Můžeme se naučit, jak vyrůst ze závislosti na pochvale, jak se postavit sám za sebe a nečekat na schválení…jak si užívat samotný proces tvoření…bez očekávání a beze strachu z porovnávání.

Jednu z těch příležitostí jsem se rozhodla vytvořit i já sama. V kurzu Hudbou k divokosti a sebevědomí pracujeme se všemi těmi, kteří se rozhodli vymanit z kolotoče porovnávání, soutěžení a nedůvěry. Které už nebaví ve všem vidět konkurenci a nevěřit si natolik, že radši všechny svoje nápady hodně bezpečně schovají, aby se jim za ně ještě někdo třeba nevysmál.

„Jedinečnost, sebevědomí a divokost nejsou vlastnosti, které si máme syslit nebo dokonce schovávat. Společnost potřebuje zdravě sebe-vědomé lidi, planeta potřebuje divoké a nespoutané bytosti, hudba potřebuje upřímné umělce a tvůrce.“

Na hlubokou práci není v takovém stručném článku prostor. Proto vás srdečně zvu na svůj minikurz ZDARMA s přiléhavým názvem Zbav se koncertní trémy 🙂

Začínáme už 1.4. a záznamy budou zdarma dostupné do neděle 7.4.2024.

Těším se na vás.

Chci vědět víc o minikurzu