Tréma a rady, které nefungují

22.3. 2024829x0 Komentářů

Dneska to bude stručné.

Míváte trému? Je to pro vás něco hodně nepříjemného, paralyzujícího a možná i demotivujícího?

Pak už jste se s tím zřejmě někomu svěřili. A ten někdo vám dost možná (s tím nejlepším úmyslem) poradil totální nesmysl 🙂

Pojďme se podívat na 3 takové evergreeny.

“Nic si z toho nedělej.”

Ano, ano… Slunce zítra vyjde, ať zahraju, či nezahraju. Vlastně o nic nejde.

Jenže můj nervový systém si to bere trochu jinak. Pro něj to opravdu může být otázka života a smrti.

Naše mysl, v reakci na neznámou situaci, kterou nemůže mít pod kontrolou (což je prakticky každý koncert), začne panikařit, jako by šlo o život. Nejstarší část mozku – amygdala, přebírá vedení, hrne nám krev do končetin a emoce přepíná na iracionální strach.

Fráze “nic si z toho nedělej” tedy doslova míjí naši fyzickou a emoční realitu.

Klady a zápory: Snaha odlehčit situaci dává smysl, ale ne při akutním stavu paralýzy. Mluvit stylem, že každý dělá chyby a stát se může cokoliv, je životní filozofie. Těžko ale budu měnit svůj postoj k životu, když mě popadá panická ataka.

Řešení: Já osobně tyhle věty raději nepoužívám. Můžou bagatelizovat složité vnitřní procesy a při nejmenším způsobují pocity nedorozumění. Doporučuju proto spíš se ptát – Co přesně ten člověk cítí? Jak to myslí? Odpovědi pak můžete opakovat, aby bylo jisté, že si rozumíte.

Tím dáváte prostor pojmenovat konkrétní emoce, což je naprosto zásadní první krok k jejich zpracování.

Umět přepínat mezi emocemi a držet si nějaký nadhled, je technika, která vyžaduje experimentování a opakování. Ve svých kurzech proto sdílím spoustu cvičení, která v tom hudebníkům pomáhají, ať jsou na jakékoliv úrovni.

“Musíš víc cvičit.”

No…tak jasně. Pokud chci veřejně zahrát na kytaru konkrétní písničku a nevím ani, kde se to přesně mačká, pak budu těžko oplývat sebejistotou.

V případě ale, že už něco umím, pak má tenhle přístup často opačný výsledek. Čím víc jsem technicky zdatná, tím víc nedostatků slyším a tím větší mám na sebe nároky. Jinými slovy, jak roste naše hráčská úroveň, tak se snižuje vědomí vlastních dovedností.

Klady a zápory: Cvičit je určitě prospěšné. Rozhodně by nás to mělo bavit. Ale techniky by měla být vnímána vždy jako prostředek, ne jako řešení. Pokud to uchopíme obráceně, máme našlápnuto k fungování ve stylu “až dokážu zahrát tohle, budu se moci u hraní uvolnit a být sebevědomá”, “až budu umět to a tamto, budu dobrá”. A ten největší průser je, že v tomto uvažování nemluvíme jen o hudbě, ale často i o sobě jako o člověku.

Řešení: Formulovat svoje sebevědomí tvrzením “až pak” je cesta do nikam. Sebevědomí není reakce na nějaký výsledek. Je to náš vnitřní pocit. Sebevědomí, jak ho vnímám já, je moje vlastní jistota a pocit bezpečí, ke kterému se můžu vracet i ve chvílích “absolutního nevím”. Pojmenujte si hned teď, co konkrétně umíte, za co se právě teď můžete ocenit. To je váš základ sebevědomí, který můžete rozvíjet.

“Tak zavři oči.”

Tohle je hodně konkrétní rada. Ano, jsou hudebníci, kterým to může pomoci. Ale není to univerzální pomůcka, která bude fungovat všem.

Tahle věta zazněla na jednom semináři, který jsem nedávno vedla. Houslistka, která byla modelem, sdílela, že jí nejvíc vadí být středem pozornosti. Pracovala jsem s ní hlavně formou otázek, abychom vymysleli, v jakých podmínkám můžeme rozvíjet radost, kterou chce hraním předávat.

Jeden z diváků se do toho vložil a řekl “ať si zavře oči, že jemu to vždycky pomohlo”.

Nepíšu to tady proto, že by byla jeho myšlenka špatná, ani špatně míněná. Ale byla bez pokory.

Sebevědomí vychází zevnitř. Proto i cesta k němu musí začínat v nás…v naší jedinečnosti.

Nikdo z nás nevidí druhému do hlavy, a už vůbec ne do duše. Dávání “návodů na trému” je proto vždycky jen povrchová záležitost, která (z mých zkušeností) málokdy zaklapne natolik, aby změnila vnitřní nastavení.

Klady a zápory: Sdílet vlastní příběhy a konkrétní postupy pro inspiraci je rozhodně super. Ale ve chvíli, kdy komunikujeme stylem, že “já vím” a ty to musíš poslechnout, nepomáháme od trémy, ale spíš odebíráme další stabilní prvek už tak dost chatrného sebevědomí.

Řešení: Učitel může žákovi navrhnout třeba několik způsobů, jak přistupovat ke hraní/zpěvu (ať už to jsou zmiňované zavřené oči, nebo třeba pohupování kolen, či různé imaginace, …). Na další hodině by ale měl být prostor opět na otázky – Jak u toho žákovi bylo? Co mu fungovalo? Co nefungovalo? Co díky tomu o sobě zjistil?

A případně experimentovat s dalšími tipy.

Zbavit se trémy není jako zmáčknout čudlík.

Je potřeba k tomu přistupovat individuálně a hledat konkrétní příčiny.

Na hlubokou práci není v takovém stručném článku prostor. Proto vás srdečně zvu na svůj minikurz ZDARMA s přiléhavým názvem Zbav se koncertní trémy 🙂

Začínáme už 1.4. a záznamy budou zdarma dostupné do neděle 7.4.2024.

Těším se na vás.

Chci vědět víc o minikurzu