Hranice

… #nemusistovydržet

Dnes bych se chtěla věnovat našim osobním hranicím. O hranicích jako takových jsem hovořila již dříve, ale tehdy spíš ve spojitosti se zahlceností, s nedostatkem času a uhoněností, což je, bohužel, nám všem hudebníkům blízké.  Stejně jako náš strach říct nesnaha vyhovět okolí.

Naše touha být přijat okolím a vyhovět mu souvisí také se „syndromem hodného dítěte“, který si do dospělosti přenášíme již z dětství. Tímto syndromem mohou být významně ovlivněny i naše hranice. A právě tady se téma hranic prolíná s tématem zneužívání autorityobtěžováním.

Téma zneužívání autority a obtěžování je, obzvláště v poslední době, dost vynášeno na světlo. Nejen v uměleckém světě se dějí věci, které překračují naše hranice. I z toho důvodu přišla například Divadelní fakulta Jamu s projektem #nemusistovydržet, tedy s projektem, který by měl pomoci zamezit zneužívání autority na školách.

Je samozřejmě dobře, že se o tomhle tématu začíná mluvit veřejně, ale já bych se v tomto článku chtěla zaměřit spíše na individuální stránku věci, jelikož mám pocit, že se skrz velké aféry (jako je například téma sexuálního obtěžování) zapomíná na naše malá vnitřní nastavení, na naše malé hranice. A právě překračováním zdánlivě banálních hranic vytváříme podhoubí ke vzniku velkých afér.

Pokud chceme zlepšit atmosféru ve školách, pokud chceme, abychom se vzájemně respektovali, je potřeba začít u sebe a všímat si našich hranic i v drobných událostech.


Proč? Protože, když nejsme schopni udržet své hranice a ozvat se v malé věci, jak pak následně dokážeme udržet hranice, když přijde skutečně náročná situace? Pokud stojíme před velkou autoritou (ať už je to učitel nebo někdo, ke komu vzhlížím) naše vnitřní nastavení nás automaticky posouvá do podřízené pozice a nejsme schopni říci ne.

Cvičit se v udržení svých hranic ve vypjatých chvílích je nesmírně těžké.
Z toho důvodu je dobré se na téma hranic podívat v každodenních malých situacích. Podívat se na to, co děláme a zamyslet se nad tím, zda jsme s tím v souladu anebo zda denně dovolujeme okolí, aby překračovalo naše vnitřní nastavení a udupávalo tak naše sebevědomí. Protože pokud to tak je, přispíváme akorát k tomu, že ono překračování bude okolí nadále považovat za normální.

Možná si ani neuvědomujeme, jak často jsou naše hranice v oněch banálních situacích překračovány. A to proto, že pokud něco děláme vždy, nemusíme si už ani uvědomovat, že je to pro nás přes čáru. Nemusíme si vyčítat, že jsme to dovolili, ale je třeba si to připustit, abychom v následné situaci získali delší reakční časdokázali říct ne.

 Pokud chceme začít trénovat své hranice, stačí začít i u takové drobnosti jako je nákup. Jestliže chci deset deka salámu a prodavačka mi dá patnáct deka, je třeba se ozvat, a ne to nechat být.

Tím, že si naše hranice začneme uvědomovat, trénujeme i naše sebevědomí. Ve chvíli, kdy si uvědomíme svoji vnitřní pravdu v maličkostech, přiblížíme se víc sami sobě, začneme vnímat, jak jsou naše hranice překračovány ve větších věcechnenecháme si to už následně líbit

A právě tím budujeme kolektivní povědomí o hranicích ve všech institucích i ve společnosti celkově.
Protože jako společnost si musíme uvědomit, že překračování cizích hranic nemůžeme brát jako samozřejmé právo.

Komentáře