Proč hudební psychologie nefunguje

…obzvlášť v ČR.

Někdy se v člověku probudí pocit, možná ne nutnosti, možná spíš apelu… A přesně takový pocit se probudil ve mně a zafungoval jako spouštěč pro tento článek a vlastně i pro články budoucí.

V uměleckém, konkrétně v hudebním, světě se téma hudební psychologie významně podceňuje. Právě k tomuto tématu se přistupuje jako k něčemu, na co je dost času, k něčemu, co přijde na řadu teprve tehdy, až bude hudebník, umělec anebo prostě jen člověk, všechno umět.

Sebevědomí je znalost sama sebe 

V České republice považujeme za skutečnou ctnost falešnou skromnost. Sebevědomí bývá vnímáno negativně, snažíme se mu tedy vyhnout, a tak sami sebe stavíme do role podřízeného a cítíme se méněcenní. Tyhle pocity vedou k nervozitě a ta zase k vyhoření.
Přitom by stačilo uvědomit si, že sebevědomí není arogance. Sebevědomí je znalost sama sebe.

Tahle jednoduchá myšlenka se málokdy užívá v praxi. Proč? 

Vzorce a my

Protože v životě fungujeme podle určitých vzorců, které nás mají dostat úspěšně k cíli. Vzorců, které nehledí na naše skutečné touhy a pocity. Pokud se dokážeme z těchto vzorců vymanit, uvědomíme si vlastní hodnotu. A tady nastává nejvýznamnější problém.

Hudební psychologie je řadou umělců brána jako třešinka na dortu. Představuje něco, co přijde, až budeme mít vše zvládnuté a dokonale nacvičené. Psychiku bude umělec řešit až den, možná hodinu, před konkurzem. Možná na to bude čas až po konkurzu. Anebo taky ne, protože po něm se umělec musí vrhnout do něčeho nového, musí začít cvičit a zlepšovat se. A to je právě dokladem toho, že vlastní pocity odsouváme až na poslední místo.

A pokud už se někdo rozhodne na psychice pracovat, za jakým cílem to dělá? Pracuji na vlastní psychice, abych dosáhla prvního místa? Abych zvítězila v konkurzu? Pak je to jako bych na psychice nepracovala vůbec.  

Tohle neustálé hnaní se za vnějším cílem totiž vede k tomu, že odvádíme sami sebe od vlastního uvědomění a sebepoznání. Pokud chceme na psychice pracovat, musíme přestat zaměňovat výhru v soutěži za pocit vnitřního štěstí a naplnění. Abychom toho dosáhli, musíme se naučit naslouchat sami sobě a pracovat s vnitřními pocity.

Velká rozhodnutí přichází v dětském věku.

Odhalit skutečnou vnitřní motivaci bývá těžké. Zejména proto, že velká rozhodnutí přichází v dětském věku, po mnoho let nás definují a určují. Tvoří vzorce. A vzepřít se jim, přijmout, že se moje motivace posunula někam jinam, bývá těžké. 

A o tomhle můj článek je. O uvědomění. O přijetí toho, že pokud mám z hraní radost a jsem spokojená, aniž bych se hnala za nějakým velkým cílem, je to v pořádku.

Více o tématu mluvím TADY🙂