Jak se vypořádat s pochvalou

Má se chváli? Nemá se chválit?

Nebudu neskromná, když sama sebe pochválim, nebo se upřímně zaraduju z ocenění z venku?

Co se má na pochvalu odpovědět???

Hodně se řeší odsuzování, kritika a podceňování, ale aby škála byla kompletní, musí se pracovat i na přijímání pochvaly. Nezdá se to, ale i posuzování v pozitivním smyslu může vyvolat řadu nepříjemnejch pocitů.

Hrála si krásně. – Ješiš, no ani mi nemluv, tolik chyb jsem tam nasázela a bylo to falešnější než kdy jindy.

Líbí se mi, co děláš. – Aaaale, to je taková blbost. To by zvládnul každej.

Sluší Ti to. – Ale prosim tě.

Takhle běžně vypadaj naše odpovědi na různý typy pochval. A i když se nám někdy povede zůstat u jednoduchýho “děkuju”, náš vnitřní hlas to nenechá jen tak 😉 Pak se divíme, že ačkoli děláme všechno ve snaze, aby si nás někdo konečně všimnul a ocenil, ve chvíli kdy se tak stane, máme u toho snad ještě horší pocit, než kdyby nás zkritizoval. 

Kde se ty nepříjemný pocity vzaly?

Už jako úplný miminka jsme slýchávali, že jsme moc hodný, když jsme se najedli a usnuli. Pak že jsme teda šikovný, když jsme se naučili chodit na nočník…když jsme poděkovali, nebrečeli, rozedělili se, pomohli… pochvala prostě slouží jako výchovná formulka. Naomi Aldort ve svojí knize Vychováváme děti a rosteme s nimi třeba rodičům radí, aby pochvaly úplně vyřadili ze slovníku. Docela radikální, což? Jako jo, ale když člověk pochopí důvod, je to vlastně naprosto logický a přirozený. Dalo by se říct, že každou motivační pochvalou tak trochu ztrácíme vlastní rozhodovací schopnost. Naše motivace už totiž často není o úkonu samotnym, ale o touze po uznání. My se pak ztrácíme v tom, co by se mělo a někdy se povede, že z nás pak vyroste dospělej člověk, kterej vůbec netuší, kdo vlastně je, co chce, co mu jde a co ho baví.

Druhá příčina nepříjemnýho chvění při přijímání pochvaly může bejt fakt, že sami sebe ocenit nedokážeme. Opět to může bejt důsledek výchovy ke skromnosti a pokoře. Obě samozřejmě krásný vlastnosti, ale jenom, když vychází zevnitř. Pokud se za nima skrejvá kupa výčitek, strachu z odmítnutí a tlaku, bylo by snad lepší, kdyby se na ně člověk aspoň dočasně úplně vyprdnul 😉 

A třetí záludná příčina vlastně vychází z prvního bodu. Je to manipulace. S každou větou, která oceňuje naše dovednosti, přichází pocit “probůh co ode mě budou chtít příště??” Někdy se to dokonce vysloví i nahlas. Věty typu “když už jsi dokázala tohle, tak musíš tamto” jsou samozřejmě dobře míněný a dalo by se říct, že na nich není nic špatnýho, ale jednoduše se pak může stát, že jednak nejsme nikdy spokojený s tím, co je (dokonce to, co je, často ani nejsme schopný vidět), pak že se bojíme, co od nás budou chtít příště (to vystihuje dialog: “Díky, žes to tady tak krásně uklidila. – Aaaale, moc si na to nezvykej.”), a nakonec máme pocit, že se furt musíme honit za nějakou iluzí dokonalosti, která sice nemá jasný parametry, ale je jistý, že jí ještě nedosahujeme.

Co s tím?

Nebrat si nic osobně, zvládat pohlížet na svět z nadhledu a schopnost ocenit svoje dovednosti aspoň trochu objektivně je tak trochu běh na dlouhou trať. Nejdřív si myslíme, že to víme, pak si myslíme, že to děláme, ale pravý zázraky přijdou, až to skutečně začneme žít. Zevnitř, pravdivě, jednoduše…sebe-vědomě.

Ke zvnitřnění může skvěle pomoct zvuková lázeň, ale cest je opravdu hodně, tak vám/nám přeju, abychom si vybraly pro nás tu nejvhodnější a začali se opravdu mít rádi takový, jaký jsme. S pochvalama i bez nich. 

Komentáře