Jak se vypořádat s pochvalou

Má se chválit? Nemá se chválit?

Nebudu neskromná, když sama sebe pochválím, nebo se upřímně zaraduju z ocenění z venku?

Co se má na pochvalu odpovědět???

Hodně se řeší odsuzování, kritika a podceňování, ale aby škála byla kompletní, musí se pracovat i na přijímání pochvaly. Nezdá se to, ale i posuzování v pozitivním smyslu může vyvolat řadu nepříjemných pocitů.

Hrála si krásně. – Ježiš, no ani mi nemluv, tolik chyb jsem tam nasázela a bylo to falešnější než kdy jindy.

Líbí se mi, co děláš. – Aaaale, to je taková blbost. To by zvládnul každý.

Sluší Ti to. – Ale prosím tě.

Takhle běžně vypadají naše odpovědi na různé typy pochval. A i když se nám někdy povede zůstat u jednoduchého “děkuju”, náš vnitřní hlas to nenechá jen tak 😉 Pak se divíme, že ačkoli děláme všechno ve snaze, aby si nás někdo konečně všimnul a ocenil, ve chvíli kdy se tak stane, máme u toho snad ještě horší pocit, než kdyby nás zkritizoval. 

Kde se ty nepříjemné pocity vzaly?

Už jako úplný miminka jsme slýchávali, že jsme moc hodní, když jsme se najedli a usnuli. Pak že jsme teda šikovní, když jsme se naučili chodit na nočník… když jsme poděkovali, nebrečeli, rozdělili se, pomohli… pochvala prostě slouží jako výchovná formulka. Naomi Aldort ve svojí knize Vychováváme děti a rosteme s nimi třeba rodičům radí, aby pochvaly úplně vyřadili ze slovníku. Docela radikální, což? Jako jo, ale když člověk pochopí důvod, je to vlastně naprosto logické a přirozené. Dalo by se říct, že každou motivační pochvalou tak trochu ztrácíme vlastní rozhodovací schopnost. Naše motivace už totiž často není o úkonu samotném, ale o touze po uznání. My se pak ztrácíme v tom, co by se mělo a někdy se povede, že z nás pak vyroste dospělý člověk, který vůbec netuší, kdo vlastně je, co chce, co mu jde a co ho baví.

Druhá příčina nepříjemného chvění při přijímání pochvaly může být fakt, že sami sebe ocenit nedokážeme. Opět to může být důsledek výchovy ke skromnosti a pokoře. Obě samozřejmě krásné vlastnosti, ale jenom, když vychází zevnitř. Pokud se za nimi skrývá kupa výčitek, strachu z odmítnutí a tlaku, bylo by snad lepší, kdyby se na ně člověk aspoň dočasně úplně vyprdnul 😉 

A třetí záludná příčina vlastně vychází z prvního bodu. Je to manipulace. S každou větou, která oceňuje naše dovednosti, přichází pocit “probůh, co ode mě budou chtít příště??” Někdy se to dokonce vysloví i nahlas. Věty typu “když už jsi dokázala tohle, tak musíš tamto” jsou samozřejmě dobře míněné a dalo by se říct, že na nich není nic špatného, ale jednoduše se pak může stát, že jednak nejsme nikdy spokojení s tím, co je (dokonce to, co je, často ani nejsme schopní vidět), pak že se bojíme, co od nás budou chtít příště (to vystihuje dialog: “Díky, že jsi to tady tak krásně uklidila. – Aaaale, moc si na to nezvykej.”), a nakonec máme pocit, že se furt musíme honit za nějakou iluzí dokonalosti, která sice nemá jasný parametry, ale je jisté, že ji ještě nedosahujeme.

Co s tím?

Nebrat si nic osobně, zvládat pohlížet na svět z nadhledu a schopnost ocenit svoje dovednosti aspoň trochu objektivně, je běh na dlouhou trať. Nejdřív si myslíme, že to víme, pak si myslíme, že to děláme, ale pravé zázraky přijdou, až to skutečně začneme žít. Zevnitř, pravdivě, jednoduše… sebe-vědomě.

Ke zvnitřnění může skvěle pomoct zvuková lázeň, ale cest je opravdu hodně, tak vám/nám přeju, abychom si vybrali pro nás tu nejvhodnější a začali se opravdu mít rádi takoví, jací jsme. S pochvalami i bez nich.