Co je hudební snobismus a jak způsobuje náš neúspěch

Napsala mi kamarádka, že ji trápí vnitřní konflikt ohledně její práce. Je to houslistka a většina jejího výdělku pochází z koncertování na akcích, kde má na programu výhradně covery populárních písní. Ona sama to pojmenovala jako “hudební shit” 😀 Já se budu držet termínu populární, nebo jednoduše líbivé písničky 🙂

Trápí jí, že je vystudovaná hudebnice, její repertoár je velmi pestrý a bohatý, ale poptávka líbivých (a tím pádem méně náročných) skladeb převyšuje nad “opravdovou kvalitou”. Zažívá kvůli tomu rozpolcení, kdy touží po přednesu něčeho vznešenějšího, ale lidi ji platí za ten zmíněný hudební shit.

Uvědomila jsem si, že jsem to ještě před pár lety měla podobně. 

Studovala jsem hru na violoncello téměř 20 let, technicky jsem se naučila zahrát prakticky jakkoli náročnou skladbu, ale posluchači chtěli slyšet něco, co zní každý den v rádiu. Rozčilovalo mě, předvádět něco tak primitivního, co obsahuje pár tónů, neustále se opakující harmonii a nechápala jsem, co je na tom tak zajímavého. A přiznám se, o divácích, kteří to vyžadovali, jsem měla dost nízké mínění. 

Já jsem svůj hudební snobismus dokonce dovedla až do takové míry, že jsem opovrhovala i lidmi, kteří sice mají rádi klasiku, chodí na koncerty do honosných síní, ale tam poslouchají třeba “jen Dvořáka”. Proč? Protože já osobně jsem se už od puberty zajímala i o soudobou klasickou hudbu a, kdo zná tak ví, že ta je na vnímání často opravdu hodně náročná a dalo by se to shrnout pod pojem “pouze pro náročného diváka”. 

Chodit tedy na koncert pouze kvůli Dvořákovi, Čajkovskému, nebo jakémukoliv jinému romantickému skladateli, v jejichž dílech se dají snadno najít krásné melodie, a tím pádem se snadno navodí vzrušující emoce, bylo prostě POD MOU ÚROVEŇ 🙂

Píšu to tady hodně otevřeně. Hlavně proto, aby bylo jasné, co tím hudebním snobismem myslím. Promiňte mi tedy tu upřímnou zpověď, ale osobně nemám potřebu cokoliv skrývat, tak to tady máte.

Jak nás hudební snobismus ovlivňuje?

Když se vrátím ke svému povyšujícímu se postoji z dob studií, vzpomínám si taky na velké vnitřní trápení. Věděla jsem, že chci dělat hudbu, ale zároveň jsem většinou cítila odpor, když jsem ji provozovala. Takový vnitřní konflikt může být emocionálně podobný až zneužívání nebo znásilnění. Děláme něco, co sami nechceme, protože někdo jiný to vyžaduje…překračujeme tak své hranice.

Pojďme se teď podívat na to, jak hudební snobismus vlastně vzniká.

Naše hudební kariéra často začíná v útlém dětství. Začneme zpívat, nebo hrát na nástroj, a většinou moc neřešíme nějaký konkrétní přesah, proč se hudbě věnujeme. Učitelé nás tedy vedou k procvičování techniky a my neustále jen slyšíme, že bychom měli víc cvičit. Naše hudební sebevědomí postupně sklouzne k pouhému čekání na reakci druhých (učitele, rodiče, kamaráda…). 

Cvičíme proto, aby byl učitel spokojený.

Když u hudby vydržíme i do období puberty, začne se ozývat naše individualita. Chceme začít vyjadřovat naši originální jiskru, ale ta třeba nemusí jít ruku v ruce s technickým progresem, který je od nás vyžadován. 

Navíc kvůli tomu, že jsme odmala převážně závislí na reakci okolí (respektive na jeho přijetí), začneme se víc srovnávat. Srovnáváme náš vzhled, názory, úspěch. Když pak vidíme, že někdo, kdo zdaleka neumí tolik co my, je mnohem lépe přijat, cítíme hořkost.

Tenhle můj popis vývoje hudebníka je opravdu hodně obecný a stručný. Neberte to tedy jako výňatek z nějaké psychologické studie. Ale ta hořkost u vystudovaných hudebníků je tak častá, že si dovolím tohle stručné zobecnění, abych se dostala k pointě tématu.

Výroky typu, že “ten, kdo umí, má málo diváků a koncertuje prakticky zadarmo, zatímco ten kdo, neumí, má vyprodáno”, slýchám téměř denně.

Je logické, že masa bude vítat vždy něco jednoduššího na konzumaci. Není ale nutně pravidlem, aby kvalita znamenala živoření. K tématu cenotvorby mám samostatný článek, takže tím tady nebudu zabírat místo 😉 

Důležité je si uvědomit, že ta zmiňovaná zahořklost se neprojevuje jen občasným povzdechem, nebo popíchnutím žárlivosti. Ovlivňuje totiž náš hudební úspěch celkově.

Aby se člověk cítil skutečně úspěšný, potřebuje zažívat soulad. Potřebuje, aby mu věci, které dělá, dávaly smysl, vnímal v nich přesah a zároveň, aby mu poskytly živobytí. Tomuto souladu se v Japonsku říká Ikigai.

Jednoduše řečeno je to průsečík čtyř základních otázek: 1) Co miluju? 2) Co mi jde? 3) Co svět potřebuje? 4) Za co dostanu zaplaceno? Když si člověk upřímně zodpoví všechny tyto otázky, dostane se k jádru jeho potenciálu. A tam přátelé, se skrývá ten zlatý důl, po kterém tak toužíme 🙂 

Když jsme v souladu, všechno jde jednodušeji, když jsme autentičtí, cítíme velkou svobodu, když známe a žijeme svůj hlubší záměr, dosahujeme NEJVĚTŠÍCH ÚSPĚCHŮ.

Proč to ale nejde tak lehce?

Diagram ikigai a jeho otázky jsou v seberozvojových kruzích už dlouho známé a dostupné. Proč už tedy všichni nezažíváme ten kýžený úspěch? 

Nejsme na to zvyklí.

Čtyři otázky jsou sice velmi prosté, ale otevřít se obohacujícím odpovědím, už tak snadné být nemusí. Co milujeme, považujeme často za takovou samozřejmost, že si to ani neuvědomujeme. Co nám jde ani nevíme, protože odmala se zaměřujeme hlavně na to, v čem máme největší mezery. Co svět potřebuje nám přijde jako příliš nadnesené (“koho bych zrovna já asi mohla zajímat, že”) a za co dostanu zaplaceno máme už jasně dogmaticky zaškatulkováno – v hlavě nám tedy automaticky vyskakují výroky jako “hudbou se neuživíš”, “jsi na to moc stará” apod.

Ráda bych vás proto inspirovala k tomu, abyste nad těmito otázkami strávili víc času. Protože jsem si sama prošla dlouhou cestou uvědomění a vím, jak se naše podvědomé vzorce brání zuby nehty, aby přijaly nějakou novou možnost, vytvořila jsem před lety online program Hudební ikigai.

Je to samostatný kurz, který obsahuje čtyři oblasti osobního rozvoje: Racionální rovinu (která zahrnuje podrobné pracovní listy k základním ikigai otázkám), práci s intuicí, emoční propojení a konkrétní akční kroky, které vám pomůžou všechno nové poznání integrovat do reality.

A to všechno je uzpůsobené na míru právě nám hudebníkům 😉

Hudební snobismus a tréma

Dovolte mi, abych se závěrem ještě dotkla tématu trémy. Když je silnou součástí naší osobnosti srovnávání, zákonitě se to projevuje na našem (ne)sebevědomí. A to jak z dlouhodobého hlediska, tak i v rámci akutních projevů na pódiu, které nazýváme jako tréma.

Jestli jsem si za ty roky práce na sobě a s klienty něco ověřila, pak je to fakt, že nejistota při vystupování má z 90 % prapůvod v neznalosti našeho autentického záměru. Přemýšlíme stylem “Co na to řeknou?”, nebo “Všimli si té chyby?”, případně “Pozvou mě znovu?”. Náš záměr si buďto vůbec nespecifikujeme, nebo ho přenášíme na posluchače – “Chci jim dopřát radost” atd. 

Je jasné, že hudba a umění obecně má smysl tehdy, když se sdílí. Zaobírat se tedy tím, co konkrétně chci, aby si posluchači odnesli, není špatně. Ale! Pokud míváte problémy s trémou, tak teď čtěte pozorně – Vykašlete se na posluchače! 🙂 

Alespoň prozatím.

Nejdřív uzdravte vztah k sobě. Nejdřív naplňujte váš záměr “ze sebe pro sebe”. My lidé jsme empatické bytosti a emoce umíme nevědomě vyčíst na vzdálenost asi sedmi metrů. Nebojte se tedy, že by diváci neměli žádný zážitek, pokud je hned nepřizvete do svého niterního prožívání.

Až budete v souladu se sebou, pak je čas na propojení s posluchači ❤️ Ne dřív.

Líbil se vám článek?
Znáte, nebo sami zažíváte hudební snobismus?
Jak konkrétně vás ovlivňuje?
Moc ráda si přečtu vaše komentáře 🙂
A pokud je vaším velkým tématem nervozita na pódiu, registrujte se na minikurz ZDARMA Zbav se koncertní trémy!

🎯Začínáme už 1.4.2024 ❤️

Vykročte na cestu hudbou k sebevědomí.
Váš talent za to stojí ❤️